Britská legenda Judas Priest vydává po třech letech novou řadovou desku a to rovnou velký koncepční příběh o lékaři a hlavně prorokovy, Nostradamus. Deska byla pojata jako metalový muzikál a tak nabízela velkou výzvu jak pro hlavního zpěváka Roba Halforda, tak i pro celou skupinu.
Judas Priest
Anglie
Heavy metal opera
Rob Halford * zpěv
Glenn Tipton * kytara
K.K.Downing * kytara
Ian Hill * basa
Scott Travis * Drums
Od vydání alba jsem četl různě na netu jen dva názory, buď že cd není nic moc, nebo že je výborné. Věnoval jsem tedy poslechu pár pokusů, po prvním jsem byl přesvědčen že ta deska se nepovedla a je jaksi zdlouhavá a nudná, jelikož se zde nachází mnoho zpomalených pasáží, které mne nijak neoslovily. Druhý pokus znamenal objevení některých parádních výstřelů pro tuto anglickou sebranku, které by se daly přirovnat k albu Painkiller. Další snahy o proniknutí do středu alba už byli lehčí, jednoduše, deska je dobrá. Album má velmi dobrý zvuk. Nevystupují ani rockové nástroje, ani orchestr, který v opeře nesmí chybět. Jen bych zvýraznil bicí, které se mi zdají trochu utlumené stejně jako na předchůdci Angel of Retribution. Samotnou kapitolou jsou intra do každé písně. To byl ten můj velký problém. V podstatě každá pecka začíná pomalu a postupně se rozjíždí. U první Prophecy se dá intro Dawn of Creation pochopit, dvě a půl minutky nájezd, fajn, ale před každou písní je už celkem nuda. Je jasné, že v opeře něco takového nesmí chybět, ale třeba odbočka ke kytarovému sólu nebo výraznější hra na klavír by nebyla od věci a albu by to prospělo. Právě první zpívaná píseň Prophecy je pro mě dokonalým hitem. Klasičtí Judas Priest ve spojení s orchestrem dopadl na výbornou a tento zásek se nadmíru povedl. V některých intrech bude Rob zpívat a recitovat a to právě hned v nadcházející Awakening, která najíždí do heavy metalové jízdy Revalations, opět jako Prophecy. Dokonalý zážitek, orchestr v zádech je velká zbraň a v momentě kdy zazní refrém jste na zadku, čekal bych více sborů, ale i tak je to jedna z nejlepších velkolepých písní, které mohly v kategorii operní metal vzniknout. Jo a ta mezihra na akustiku přecházející na kytarové sólo je síla. Závěrečný power metalový dojezd nemá chybu. Rob to tahá do výšek a konec je už v klidnějším tempu. Opět intro, nebo chcete-li mezihra pomalá, v dáli akustika a varhany přecházející na píseň War. Nastavená laťka prvních dvou zpívaných písní nesetupuje a i zde uslyšíme velkolepou píseň. Katastrofická atmosféra je znát od začátku do konce a hudbu tvoří pouze bicí hrající vojenský pochod, orchestr a občasné záseky kytar. Opět bych čekal více sborů, ale skupina sázela na dominantní zpěv Roba tak nezbývá než si zvyknout. Mezihra Sands of Time je otvírák famózní, a řekl bych jedné z nejlepších písní od Judasu, Pestilence and Plague. Nádherná skladba už od začátku, kde promlouvá klasická tvář heavy metalu. Pokud nazvaly toto album muzikálem, zde slyšíte právě proč. Mezihry, sólo, refrém, vše do sebe skvěle zapadá. Parádní kousek. Tempo předcházejících písní nějak nepolevuje. Jeden z mnoha vrcholů tohoto alba. Tentokráte bez mezihry nastupuje sedmi minutová Death v klidnějším duchu, ale tajuplnou atmosféru v sobě nezapře. Závěrečná metalová jízda s kytarovým sólem však vrací rychlost desky do správné koleje. Poslední mezihra na prvním disku Peace a pak jen tří songy. Opět klidné intro a Conquest, hard rockově našláplá pecka. Operní refrém. Rob leze do výšek, ale pořád to slušně krotí. Pomalá balada Lost Love je krásná plynulá vybrnkávačka. Závěrečná Persecution opět metlou jak má být. Heavy až power metalové tempo podpořené klávesy a už jen dvoukopáková jízda v refrému a není co dodat. Pěkný moment je kdy se za hlasem Roba zjevuje výšková převaha. Nevím jestli je zde nějaký host ženského pohlaví, nebo jestli to zvládá Rob Halford sám, ale asi jo. Povinné sólo až ve speedových vodách nesmí chybět. Parádní jízda.
Druhý disk začíná intrem Solitude pokračující písní Exiled, kterou bych přirovnal k pop rocku osmdesátých let. Jen bicí a kytara přechází k hard rockovému refrému. Následuje Alone. Začíná akustikou a tempem je podobná úvodní písni. Pohodová pecka pomalu kráčející k hard rockové klasice. Refrém je v podání Roba hodně vysoko. Menší odkaz na starší hitovky v sobě nezapře. S téměř osmy minutami patří k nejdelším na desce. Začátek druhého disku tedy není tak rychlí a našláplý jako u první placky což je mi trochu po vůli, protože první album je dokonalou ukázkou Judas Priest když se opřou do pořádného heavy/power metalu. Opět mezihra Shadows in the Flame, nezbytná kytara s klavírem, pomalý zpěv a orchestr. Visions začíná opět v hard rockové vodě, povedený refrém, kdy zdvojené zpěvy jsou to co jsem očekával u takové klasické rockové skladby. Najdeme zde i elementy z moderní doby, tedy občas na vás vyjukne nějaký zvuk prošlý přes počítač. Zase mezihra Hope k písni New Beginnings. Klavírní hra přechází k baladickému zpěvu Roba, má to takovou náladu že chybí už jen rolničky a máme tu koledu jak vyšitou. Podobně je na tom hlavní píseň New Beginnings, která mi opět připomene přelom sedmdesátých a osmdesátých let.Bicí v ozvěně jen se zpěvem a v refrému zvuk kytar. Krásná balada, ale každý den si ji pouštět nebudu, přesto ukázka Judasů v baladické sféře. No a jdeme do finále a to rovnou nejlepší písní na albu. Intro Calm Before the Storm je úvodem do power metalové učebnice Judas Priest.Ten kdo miluje album Painkiller tak jako já musí u této pecky, titulní Nostradamus, řvát blahem. Od začátku do konce power tempo, sborové refrémy. Operní árie jak má být. Rob ze sebe vydává famózní zpěv. Parádní kytary v pozadí přecházející do refrému. Kytarové sólo snad nemohlo být lepší, pánové to zvládají famózně. Co více si přát než takovou hitovku. U Nostradamus mne nenapadá žádná výtka, doopravdy silná skladba, která ukazuje že nejlepší heavy/power skladby vznikají u skupin, které mají datum vzniku před polovinou devadesátých let. Poslední pecka Future of Mankind je nejdelší písní na Nostradamus s osmi a půl minutami. Hard rockový začátek v doprovodu s orchestrem pokračuje silným rockovým zpěvem, mírné uklidnění v mezihře a Rob se do toho opět opírá celou svou silou. Nádherné heavy metalové sólo a skladba se blíží ke svému konci opakováním refrému. Závěrečná dohra je důkazem toho že jsme poslouchali operu, nechybí orchestr s recitací.
Po klasických deskách Judas priest, které nabídly jednu hitovku za druhou bude Nostradamus zdřejmě pro fandy lehčí šok. Ne tak kvůli hudbě, kterou se skupina prezentuje, ta ani více klasická být nemůže, ale hlavně kvůli zpracování. Jak jsem řekl, pomalé nájezdy do písní lehce brzdí album. Ale mě na odstranění tohoto problému stačily tak čtyři poslechy. Tento fakt je snad jedinou černou tečkou na desce, kterou si Judas Priest určitě zasloužili a ukázali, že i klasičtí mistři mohou stvořit něco vyjímečného a mohou se rovnat vedle takových operních, chcete-li koncepčních, mistrů jako jsou první dva díly Avantasia či Genius, který u mne ztratil spoustu bodů jen kvůli recitaci na konci každé písně. Velkou pochvalu si zde zaslouží i zpěv Roba Halforda. Různé hlasy, které ztvárňují jednotlivé postavy, od výšek k rockovému pojetí, baladické linky. Prostě Rob to umí. Velkým plusem pro mne byla skupina. S jakou elegancí se pustili pánové Tipton a Downing do své hry na kytary mě uchvátila. Rychlé jízdy, drtící rockové záseky, akustické party, prostě všechno. Ač přes počáteční zklamání musím uznat, že deska je skvělá a nabízí daleko více hitů než předchůdce Angel of Retribution. Těm co se deska moc nezamlouvá doporučuji od ní odpočinek, tak týden a pak si ji v klidu a nahlas pustit. Taky hodně pomůže když si přeskočíte ty mezihry, zbyde vám jen rocková škola. Je to sice kacířství, ale za zkoušku nic nedáte. Pánové Judas Priest, skvělá práce.
obal * 90 bodů
zvuk * 85 bodů
hudba * 95 bodů
celkově * 90 bodů