DragonForce
Velká Británie
Speed metal
Třetí řadová deska britských speed metalistů z roku 2006 mne opět rychlostně roznesla na kopytech. Kdo chlapce zná, musí zřejmě souhlasit, že rychlejš už to asi nešlo. No a ten kdo s DragonForce neměl tu čest, tak přichází o ultra speed metal podpořený dvojicí nabroušených kytar naladěných hodně vysoko a kláves, oba nástroje si krásně ruzumí a k sobě perfektně padnou.
V podstatě se dá říci, že DragonForce jsou pravý speed metal, protože si nevybavuji žádnou jinou kapelu, u které by to zázračné slovo bylo kořenem všeho. Od bicích Davea Mackintoshe, které opět ani nestíháte sledovat, přes výborný nadzvukový zpěv ZP Thearta k famózní práci obou kytaristů Hermana Li a Sama Totmana. U instrumentální složky není pochyb, že pánové už jsou nějaký ten pátek sehraní a zkušenosti se derou na povrch. První Valley of the Damned(2003) i druhé album Sonic Firestorm(2004) bylo lehce směrováno grafikou obalu k fantasy světu a naopak Inhuman Rampage a letošní následovník (recenze na těchto stránkách) Ultra Beatdown jsou více nakloněny k moderním technoligiím, k počítačům a k celé virtuální realitě.
Kdo by si řekl, že rockeři a metalisti dělají nejkrásnější balady a měl chuť si poslechnout i nějaký ten cajďáček od DragonForce, bude zklamán. Deska jede od začátku do konce v závratných rychlostech a pomyslné uklidnění přichází v uplném závěru písní Trail of Broken Hearts, kterou by jsme mohly nazvat jako balada. Ona a třetí Storming the Burning Fields jsou jediné, které se vejdou stopáží pod šest minut. Toť vše obecné a jelikož jsem byl odkojen hlavně druhou nahrávkou Sonic Firestorm nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že mne Inhuman Rampage trochu zklamal a i po déle ztráveném času u přehrávače jsem nebyl schopen přijít desce na větší chuť než si ji jen pustit jako doprovod k práci na počítači, což ohledně dělám i teď. Jak jsem naznačil výše, instrumentálně je vše v pohodě. Kvalita se nezapře, ale mám pocit, že po skladatelské stránce už nebylo po albu z roku 2004 kam jít a přešlapování na místě se zde projevylo ve velké míře. Na jednu stranu skvělá práce spojení kytary-klávesy, na druhou už to tu několikrát bylo a opakování některých postupů není matka moudrosti, ale zakotvení na tekoucím písku. Buď vás výše nepustí nebo vás pohltí. Dokonce i ta vychvalovaná rychlost mě začala lést na nervy protože přece Sonic Firestorm bylo daleko lepší a ve výsledku i rychlejší. Mám i dojem, že sem tam uslyšíte motivy z předchozích dvou desek, jako příklad jediné slovo-balada. Jasně, pokud děláte jasně definovaný styl, není moc místa kolem vás kam se hnout, ale u DragonForce je přece tolik možností, ubrat rychlost, více pomalejších poloh, třeba i akustická kytara by neškodila, zmírnit klávesové výlevy, nemít až tak vysoko postavený hlas, zkusit složit kratší skladby a podobně. Přesně tak jak si to pánové zřejmě uvědomili u letošního přírustku. Když jsem Inhuman Rampage slyšel poprvé asi jsem to ani nedoposlouchal a musel jsem si dáti menší klid a poskládat si myšlenky. Ti co mají rádi kapelu jako celek budou nadšeni, ale mě prostě přijde, že je to doslova dokonalý nástupce Sonic Firestorm. S první deskou, která u mě ztroskotala kvůli zvukové kvalitě, něco mi tam prostě nesedí, patří tato nahrávka v diskografii DragonForce k těm horším.
Teď si možná povíte, sakra, vždyť on jí nahoře vychvaloval a tady ji dal za uši, ano, máte pravdu. Kdybych neměl před sebou obraz dokonalého zážitku předchůdce, byla by i slova k této desce hodně sladká a když ji i nyní slyším, je to obrovský kus práce a alchimie tohle všechno poskládat, ale pořád v tom cítím příchuť Sonic Firestorm. Album je kvalitní, to nepopírám, ale některé pasáže se mi nelíbí.
1. Menuett
2. Letting Go
3. Rio
4. Remember Why
5. How Long (Unleashed Away)
6. Looking Back
7. Face The End
8. Time To Be Free
9. Rescue
10. A New Moonlight
11. Endeavour
Inhuman Rampage * 6/10
http://www.dragonforce.com/