Dignity
Rakousko
Moderní heavy metal
Spočítat Rakouské melodické party bych asi zvládl na prstech jedné ruky. Teď hned z hlavy se mi ale vybavují jen Edenbridge a právě recenzovaní Dignity se svojí debutovou deskou Project Destiny. Oba spolky ač se to nezdá jsou navzájem propleteni, tedy už ne přímo, ale bývalý bubeník Edenbridge Roland Navratil učinil to nejlepší co mohl a odešel z Gothic metalistů aby dal dohromady Dignity.
Jsem rád, že se tak stalo, protože by melodická scéna přišla o jednu parádní desku. Sice jsem se stěnou hard rockových melodií podpořenými občasnými power a operními výjezdy, na poprvé prokousával velice složitě a začal jsem si myslet, že album pro mne zapadne do podprůměrné šedi. Ale jak už se mi stalo několikrát, dal jsem Project Destiny čas a po několika posleších jsem přišel na kouzlo nahrávky, která v sobě skrývá pár famózních momentů, které znamenají obrat názoru. Ale než začnu vychvalovat, tak momenty negativní. Zpěv Jake E se sice poslouchá příjemně, ale na jedné straně mám dojem že chlapci nemůže být více než osmnáct. Přijde mi nevyzpívaný a asi hodně výkonu ve studiu pomáhaly počítače. Na straně druhé nevyniká mezi jinými Hard rockovými zpěváky a tedy nepřitahuje na sebe pozornost. To samý platí i o hudbě. Hard/heavy metal Evropského střihu bych klidně postavil vedle kapel jako Gotthard, Shakra nebo rokovějšími Edguy. Naštěstí tu jsou momenty, které zachraňují skvělou hitovou nahrávku. Hned úvodní a titulní Project Destiny je skvělá power záležitost s mohutnými zpěvy a operní náladou. Druhá Arrogance And Rapture je už hard rockovým kouskem, který bohužel po dobrém začátku sráží kvalitu desky trochu dolů. Za to třetí šesti minutová vypalovačka Cry In Despair vrací Dignity do správných kolejí. Kdyby orchestrace v mezihrách byli vytaženy o něco víc, tak tu máme parádní power metalovou operní jízdu. Dobrá je i čtyřka Dreams Never Die s klávesami ve stylu osmdesátých let. Pátou Icarus považuji za vrchol celé kolekce a hit jak hrom. Valí se na vás rozsáhlé epické dílo. Střet Iron Maiden s Avantasií je vrcholem. Od počátečního baladického tempa přes heavy rozjezd k nádhernému vystupňovanému refrénu. Kompozice jak hrom. Škoda jen, že se kapela nepokusila o větší stavbu skladby a nenatáhla dílo někam k deseti minutám. Ale i tak mě běhá mráz nad tímto dílem. Šestá Inner Circle Sympathy je opět heavy záležitost. Střední tempo, klávesy v pozadí a náhle refrén v power metalových vodách, to já můžu. Když si u sedmé The Edge Of The Blade odmyslíte klávesové výlevy, uslyšíte skandinávskou power školu jak vyšitou. U této záležitosti mám však pocit, že těch kláves je tam už fakt moc a trochu mi to připomíná kostelní mši. Tempo závěrečných písní je stejné, tak i u předposlední Inner Demons se na vás valí heavy metalová koule. Dont Pay The Ferryman je důstojný závěr Project Destiny. Na první album to ujde a nezbývá než očekávat jak si pánové s takovou šancí prorazit naloží, půdu mají připravenou skvěle.
Project Destiny * 8/10
Oficiální web
Profil MySpace